V pátek, den po akčním dni s IZS, jsme se vypravili do Prahy na naši předposlední výpravu za poznáním v tomto školním roce.
Hned po vystoupení z metra na Palackého náměstí děti upoutala nezvyklá značka upozorňující na možnost přistání záchranářských vrtulníků, tak jsme si ještě cestou na Výtoň znovu popovídali o zážitcích se záchranáři, hasiči a policisty.
Cílem naší výpravy byla Podskalská celnice na Výtoni.
Malý, jakoby pod terénem „utopený“ domeček je úzce spojen s důležitou historií této části Prahy: Výtoní, Podskalím, lidmi, kteří se zde věnovali řemeslům propojeným s řekou Vltavou.
Všechny děti zde byly poprvé. Každé z nich zná výraz vor. Co mají, měly vory ale společného s rozvojem města, stavebnictvím, řemeslníky a touto částí vltavských břehů, to se dozvěděly od místní milé paní průvodkyně, z exponátů i z toho, co si mohly vyzkoušet. A dostali jsme se i k vodníkům.
Na úvod jsme zabrousili trochu do českého jazyka, když děti vymýšlely a snažily se rozluštit z čeho pocházejí názvy Výtoň, Podskalí, celnice, plavec.
Podskalí je od oblasti mezi dvěma skálami: skálou na Slovanech a vyšehradskou skálou, celnice podle placení cla- poplatku, Výtoň podle vytínání části kmenů z vorů – to byla forma cla a plavci byli ti, kteří se plavili po řece, splavovali dřevo. Název voraři je používaný až ve 20.stol.
U modelu voru jsme si popovídali o jeho stavbě, posádce i zboží, které se na něm převáželo. Převážel se hlavně stavební materiál- dřevo, kámen a písek. Na těžbu písku ze dna Vltavy měli výhradní právo místní řemeslníci tzv.pískaři. Povídali jsme si o dalších řemeslnících, kteří zde v Podskalí žili. Byli to dřevaři, ledaři, rybáři a plavci.
Od počátku byly děti uchváceny vory. Vymýšlely, jací plavci museli být, jaké vlastnosti se jim hodily. Překvapilo je, že většina z nich neuměla plavat.
Vor, správně vorový pramen se skládal z vorových tabulí, které byly z klád spojených houžvemi. A zase ta čeština – houževnatý, houževnatost. Houžve jsou kmínky mladých smrčků, nahřáté a namočené, jimž plavci spojovali klády. Takový vor mohl mít až 140m. Základ posádky tvořili vždy čtyři členové, plavců však na vorech bývalo více v závislosti na počtu pramenů. Jeho obsluha vyžadovala zručnost, sílu i zkušenosti. Děti již vědí, kdo byl a kde stál vrátný, zadák, pacholek, veslabejch, k čemu a kdo používal sochor, bidlo, že veslům na vorech se říká rudlata a umět takové vyrobit bývalo součástí plavecké zkoušky.
Ano i plavci skládali zkoušky, museli při nich prokázat znalosti, dovednosti i zručnost. Až pak získali plaveckou knížku.
Se změnou, přechodem na železniční dopravu začalo Podskalí upadat. Do dnešní doby se zachovaly pouze tři budovy. Jak to zde vypadalo, jsme si demonstrovali na krásném 3D modelu této lokality i na starých dobových fotografiích. Zmizely domky řemeslníků, ohrady se dřevem, pískem i Svatováclavská zemská trestnice.
Prohlédli jsme si fotografie i nástroje řemeslníků, děti odhadovaly, ke kterému z místních řemesel patří a k čemu sloužily. Podrobně jsme prozkoumali různé vorařské sekery, vesla, přitahovačku na led, dřevařský nebozez, člunek na šití sítí a další.
Velmi brzy po příchodu děti zaujala vitrína s barevným oděvem. Ten patří plavcům ze spolku Vltavan. Dříve se v něm sdružovali plavci, byl obdobou cechů, sdružení řemeslníků. Tento spolek existuje dodnes. Jeho současní členové se věnují spíše osvětě, ovšem dovednosti původních plavců někteří stále ovládají.
Abychom si ověřili, co jsme si zapamatovali, pracovaly děti pod vedením paní lektorky s pěkným pracovním listem, povídali jsme si o úkolech v něm. Tady došlo i na vodníky.
K velké radosti dětí si zde mohly i pohrát, vytvořit si z korkových zátek vory a pouštět je po Vltavě (jen po suchém modelu).
Po skončení programu a doplnění energie svačinou jsme se ještě prošli po nábřeží, kde jsme si ukázali jeho zpevnění, lodě a přichomýtli jsme se i k přípravám na veslařské závody Primátorky.
Program byl velmi hezky připravený, nabytý zajímavostmi.
Užili jsme si ho.
Děkujeme moc paní lektorce.
Návštěvu tohoto muzea vřele doporučujeme.
Martina Václavková, třídní uč. 3.E
