Ve čtvrtek 13.12.2018 jsme brzy ráno nastoupili do autobusu čekajícího u Základní školy v Černošicích a odjeli na jednodenní výlet do Vídně.
Bohužel bez jedné přihlášené žačky, jíž byl nástup do autobusu odmítnut, chtěla totiž překročit hranici s lítačkou. Ani opakované pokusy o probuzení spícího bratra v půl šesté ráno nevedly k úspěchu a k získání občanky či cestovního pasu. A nakonec čas uplynul a my museli odjet bez nešťastné dívky. Škoda, chyběla nám! Tak snad příště a do Vídně vždy bez lítačky.
Po dlouhé cestě zasněženou jihočeskou krajinou nás zruční řidiči dovezli do Rakouska. Během přejíždění hranic byl žákům panem průvodcem přednesen poměrně květnatý popis Rakouska a jeho kultury, který se pak náhle proměnil v diskutabilní a žáky zřejmě unavující lamentaci nad Evropskou unií. Na jedné straně luxusní dvoupatrový autobus nejmenované německé značky made in EU plný občanů EU, který se prohání po kvalitních Evropou dotovaných vozovkách a přejíždí bez jakéhokoli zdržení přes hranice někdejších částí bývalé praevropské monarchie, a na druhé straně Evropskou unií placený turistický průvodce nejmenované evropské cestovky, který nezletilým Evropanům vykládá Evropskou unii slovy neinformovaných stoupenců národních egoismů, kteří vidí všude jen mrhání penězi ve prospěch méně úspěšných států a sociálně slabších občanů a kteří na každém rohu tuší za uprchlíky převlečené teroristy a zloděje, jež pozvali do Evropy pozvolna rudnoucí politici západoevropské pravice.
K cíli jsme konečně dorazili bez dalších závažnějších incidentů.
V centru Vídně jsme se pěšky hnuli z Heldenplatzu, prošli jsme Hofburgem a dorazili k tzv. Kapucínské hrobce. Během chůze děti naslouchali s patrným nadšením výkladům průvodce, který nám velice podrobně popisoval zajímavosti, jako například příběh velkého balkonu, ze kterého hřímal Rakušan Adolf Hitler svůj známý proslov k rakouskému národu o ‚Anschlussu‘ Rakouska k německé třetí říši. Byť se u Kapucínské, čili Císařské hrobky začalo rozeznívat ulicemi ono známé kručení, sestoupili jsme plni hladových žaludků do útrob pohřebiště habsbursko-lotrinského rodu. Mezi barokně honosnými sarkofágy, zdobenými lebkami, kostmi a císařskými insigniemi, jsme místo Schnitzlu nebo alespoň kousků tvrdého chleba dostali morbidní výklad historie oněch 146 vznešeně zesnulých. Tu a tam se objevil i nezdobený menší sarkofážek, ale nakonec přece jenom onen největší, mohutný, zaplňující jednu celou rokokově zdobenou místnost s kopulí. Bylať zde pochovaná císařovna Marie Teresie značných rozměrů – v den své smrti vážila údajně dobrých 120 kilogramů (a to v oné době všech těch různých hladomorů a morů bylo opravdu dost). (Významně jsme se po sobě podívali – ještě že jsme nešli navštívit Mozarta a Beethovena na centrálním hřbitově, na vídeňském Zentralfriedhofu leží přes 350 000 mrtvých, to než bychom prošli, sotva kdo by z nás přežil.) (A stejně ten Mozart tam vůbec neleží, toho přece hodili do jámy neznámo kde, společně se stovkami hlady zemřelých chudých.)
Když už mluvil o tom Hitlerovi, náš průvodce se bohužel nezmínil o jeho nenávistném vztahu k Habsburkům, které považoval za „odněmčelé „ ba „počeštělé „, což by nás jako Čechy mohlo zajímat. A že Hitler Čechy nenáviděl, to se přece ví. Že Hitler celou tu hrobku nenechal vyklidit a vysypat pozůstatky do Dunaje je s podivem – s podobnými aktivitami neměl problémy. Přinejmenším dva aspekty Císařské hrobky skutečně s našimi předky souvisí – a tohle nám průvodce mohl říci, třeba až později v autobusu. Na přání císaře pána Františka Josefa zde měl být pohřben rodově nerovný Ne-Habsburk, český maršál hrabě Josef Václav Radecký z Radče, proslulý to vojevůdce rakouských armád, který zachránil monarchii před možností hrozícího zániku – sice marně, jak známo, ale přece jenom, že. Radecký ale před smrtí vznesl jiné přání, chtěl být pohřben jinde. Takže Radecký je v hrobce nepřítomen. Jiná v hrobce nepřítomná česká osobnost je česká hraběnka Žofie Chotková, kterou si vzal následovník trůnu František Ferdinand d’Este za manželku. V roce 1914 byla Žofie Chotková společně se svým mužem zavražděna při sarajevském atentátu. Atentát rozpoutal Velkou válku, ale Žofie Chotková jakožto rodově nerovná nesměla být pohřbena v Císařské hrobce. Takže tam není. No a to nám pan průvodce taky neřekl.
Pak jsme úprkem opustili hrobku a pospíšili si koupit něco k snědku. Cestou k Leopold museu, kam jsme měli namířeno, jsme objevili památnou desku T. G. Masaryka, který ve Vídni studoval a učil, a zastavili se, po úpěnlivém prošení žáka Protivy, i v katedrále sv. Štěpána. Posléze jsme se u výlohy pohledem bažili pravými Sacherdorty, které byli prodávány muži v bílém s úlisným úsměvem a hlubokou peněženkou, a já, když jsem vstoupil do prodejny a prokázal se býti nositelem jména, byl jsem mžikem obklopen skupinou úslužných mladíků, kteří mě různě oprašovali a přičesávali a vyptávali se mě sladkou vídeňštinou na stupeň příbuznosti. A pak mne jeden z nich vyfotil a ostatní mi přinesli nádhernou krabici s malým kouskem sachrdortu a s dokladem o mé návštěvě u nich, přiložili fotku, a tady ať podepíšu a prý to celé mohu zaplatit klidně kartou, akceptují i českou visakartu, bude to prý jenom za 600 EUR, a klax, říkali, a klax, ale já se rozesmál, žáci na mě venku čekali, hodil jsem krabici na zem, tolik vídeňsky jsem uměl – sáns tépat? – smál jsem se, když jsem vybíhal ven, ale oni za mnou cupitali, Herr Sacher, kumans jédacajt vída, a smáli se, až se za boky popadali. V muzeu jsme se šli podívat na dílo Egona Schieleho, který tu měl jubilejní výstavu. Jubilejní byla, ale po prodloužení se vytratila podstatná část jeho obrazů, majitelé si je odvezli, a tak ta díla byla nahrazena výtvory pozdějších umělců, kteří se nějakým způsobem nechali Schielem ovlivnit. Velice bystře za mnou přišla žákyně s vyfoceným příkladem těchto ‚nových děl‘ a oprávněně se mě ptala, jak to že se tady vystavujou takový vobrázky, když ste mi za ten můj dal loni jenom dvojku. Hahaha. A měla pravdu – vůbec nevím proč. Tady ti to měli za tři, a ona by tu byla za jedničku.
Po opuštění výstavy jsme se rozprchli na Heldenplatzu po vánočních trzích a posléze, konečně najezeně a unaveně, jsme nastoupili do autobusu a pádili jsme směrem zpět domů, k našim rodinám. A to nám průvodce cestou zase nadával na ty přičmoudlé imigranty, že je jich ve Vídni plno, jak je to hrozné, už jsme tu jako v Islamabádu, a přitom jakoby zapomněl, že nám na cestě sem ještě vysvětloval, proč většina Vídeňáků má jména jako Nowak, Pospischil, Schustka, Jelinek, Kautsky, Nestroy – že by tenkrát do Vídně kdysi přivandrovalo tolik českých imigrantů? Nakonec kolem roku 1900 byla Vídeň po Praze druhé největší české město – Čechů tam bylo kolem 300 000, mezi nimi imigrant Masaryk. A že tehdejší Vídeňáci Čechy neměli zrovna v lásce, o tom jste se zapomněl zmínit, pane průvodce….
Ale i tak máme radost, že jsme zpátky z výletu a že se nám to všem moc líbilo!
MgA. Jan Sacher
